Historie humpoleckého soukenictví

Na místě, kde dnes stojí tovární areál, stál od nepaměti mlýn, známý podle jména prvního majitele jako mlýn Brůnův, nebo častěji U Brůnů. Vzhledem k tomu, že mlýn měl bohatou zásobu vody ze sousedních rybníků Peruše a Trdla, byl vyhledáván nejen jako dodavatel mouky, ale i jako dodavatel ryb a sezónně také hub z přilehlých lesů. V roce 1807 bylo zrušeno poddanství nedalekého městečka Humpolce, který byl povýšen na ochranné svobodné město. Tato změna zasáhla i do života a postavení bruneckého mlýna. Spory s radními města i okolními mlýny nakonec vedly k jeho zastavení a v roce 1825 k prodeji mlýna Humpoleckému cechu soukeníků. Toto rozhodnutí a následná přestavba mlýna na cechovní valchu způsobilo, že od těch dob se z poklidné zemědělské usedlosti stává soukenická základna, nazývaná po bývalém mlýnu „Brůnka“. Cechovní valcha zde byla až do roku 1869, vyučila se zde celá řada valchářských mistrů, kteří později provozovali nové valchy na řece Želivce.

Soukenické řemeslo bylo až do 18. století typicky rukodělnou výrobou. Výroba látek se zpočátku prováděla doma s jednoduchými nástroji. Soukeník nakoupil vlnu, ze které přadleny ve mzdě a ve svých domácnostech upředly přízi. Tkalci pak přízi na ručních stavech, umístěných většinou v dílně soukeníka, napínali a navíjeli na válce jako osnovu a pomocí člunků osnovou proplétali útek. Utkaná látka se vyprala a poté při stálém máchání valchovala (natloukala) tak dlouho, až zhutněla a dostala stejnoměrnou sílu. Ještě mokrá se napínala na svislé rámy a na slunci a větru se sušila. Usušená látka byla odvezena k postřihovačům, kteří měli za úkol vyčesat „vlas“ a pak ho zastřihnout na stejnou výšku.

V roce 1865 byla dovršena přeměna humpoleckého cechu soukeníků na živnostenské společenstvo. Společenstvo vlastnilo, udržovalo a pronajímalo svým členům barevny, prádelnu, valchy a jiná soukenická zařízení. Prostřednictvím společenstva se také přidělovaly státní zakázky, zejména pro armádu a železnice. Textilní výroba v Humpolci se totiž téměř vždy orientovala na důkladná pevná sukna tzv. lodeny .Většina výrobců byli tehdy samostatně nebo jen s několika zaměstnanci a často rodinnými příslušníky, pracující mistři.

V 19. století, zejména v jeho druhé polovině, došlo v Humpolci k velkému rozmachu a modernizaci soukenictví. Toto odvětví průmyslu se stalo určujícím pro rozvoj a život města. S činností soukeníků a jejich živnostenského společenstva v Humpolci úzce souvisela i existence a činnost některých institucí. V první řadě to byla Tkalcovská odborná škola v Humpolci, která rozvíjela vzdělanost a lepší odbornost soukeníků. Ta zde fungovala v letech 1884 –1923 a na jejím založení a chodu se soukeníci významně podíleli.

Valcha v Brunce, kterou již několikrát chtělo společenstvo živnostníků prodat, byla v roce 1869 propachtována (pronajata) a společestvo ji nadále nepoužívalo. Stavba nakonec v dubnu 1874 vyhořela. V tomtéž roce byla brunecká valcha se sousedními rybníky Peruší a Trdlem prodána Františku Joklovi, zkušenému a úspěšnému soukeníku v Humpolci. Všichni jeho čtyři synové vystudovali odborné školy v Brně a Vídni, s následnou soukenickou praxí v Německu a Rakousku. Po přijetí za „ mistry soukenické“ si nejstarší syn František Jokl spolu se svým švagrem Jindřichem Bartákem (mistrem postřihovačským) postavil v Humpolci dílnu, vybavenou lokomobilem (komplet parního kotle a parního stroje pro pohon generátoru elektrického proudu). Mladší syn Jan si umístil své stavy v bývalém humpoleckém mlýně u Wurmů a nejmladší Bedřich a Ferdinand soukeničili spolu s otcem v dílně na Kasárnách a na Brunce.

Po zakoupení Brunky využili Joklovi bohatý zdroj vody pro praní a valchování látek i kpohonu prvního humpoleckého selfaktoru (mechanický samospřádací stroj). Otec Jokl, jako prozíravý podnikatel, postupně přikupoval okolní pole i lesy a od jihočeských odborníků si nechal navrhnout odborné využití rybníků. To znamenalo takovou strukturu násady a termínů výlovů, aby byl dosažen co nejvyšší zisk z prodeje ryb a současně bylo zajištěno i biologické čištění vody, nutné pro soukenické podnikání.

Na mechanických spřádacích strojích bylo již možné upříst tenkou přízi a z ní pak na stavech tkát jemnou a pevnou látku. Soukeníci museli hledat nové zdroje vhodné a cenově přijatelné vlny a současně si zajišťovat odbyt pro vyrobené látky. Zvyšovala se konkurence a specializace jak jednotlivých soukeníků, tak jejich společenstev.

8. srpna 1903 se bratři Ferdinand a Bedřich Joklovi oženili se sestrami Lotou a Růženou, dcerami humpoleckého soukeníka F. Závodského. Jako svatební dar od otce Jokla obdrželi Brunku. Rozhodli se, že využijí také věno svých manželek a na Brunce vybudují moderní textilní továrnu. Ještě v průběhu roku 1904 byly postaveny první dvě patrové budovy, do nichž byly umístěny stavy, spřádací stroj selfaktor a jako první v Humpolci i mechanický trhací stroj na umělou vlnu. V další budově byl v přízemí sklad příze a hotových látek a v patře zařízeny obytné místnosti pro společnou domácnost obou novomanželských párů. V tomto roce se také narodila Ferdinandovi a Lotě dcera Růžena. Také starší bratr Jan se rozhodl, že se připojí k záměru svých mladších bratrů a vloží do společného podniku i všechny své úspory. Po vyřízení nezbytných formalit, dne 24.12.1904, požádali Jan, Bedřich a Ferdinand továrníci lodenů a suken v Humpolci o zápis obchodní veřejné společnosti „Bratři Joklové, továrna na vlněné látky v Humpolci Brunce“ Společnost byla zapsána k 31.12.1904 a zápis zveřejněn v Pražských novinách dne 5. a 7. ledna 1905.

Začátky nové společnosti byly obtížné, mladí podnikatelé si museli osvojit základní podnikatelské vlastnosti, schopnosti organizační, obchodní a současně se vyrovnávat s technickým pokrokem v mechanizaci a modernizací soukenické technologie. K úspěšnému zvládnutí počátečních těžkostí přispěla výborná odborná připravenost všech tří bratrů, z nichž každý se uměl postavit ke kterémukoliv stroji a ovládal celou technologii výroby látek, včetně konstrukce strojů i vhodného výběru a míchání vlny. V prvních letech se musely i obě novomanželky kromě starosti o společnou domácnost aktivně zapojit do administrativní činnosti, účetnictví, korespondence atd. Předností podniku bylo, že v souladu se statutem veřejné obchodní společnosti vložili společníci do firmy veškerý osobní majetek, včetně věna manželek a všichni pracovali prakticky celý den pro firmu bezplatně. Pro společnou domácnost si brali jen nejnutnější výdaje, z vydělaných peněz byly nakupovány nové stroje a stavěny nové budovy.

Období I. světové války (1914-1918) znamenalo vážnou zkoušku pro zdravě prosperující firmu. Odchodem části zaměstnanců do války, jakož i zavedením válečných dávek, bylo nutné značně omezit výrobu. Aby rodiny zaměstnanců netrpěly nouzí, uskutečňovaly se na Brunce náhradní výrobní programy. Mezi ně patřila i výroba marmelád a kompotů.

Období první republiky bylo pro brunecké soukeníky šťastnou etapou a úspěšný rozvoj nebyl zastaven, ani když ve dvacátých letech přišla hospodářská krize. Dokonce ani období II. světové války firmu nezničilo. Konsolidovaná mladá firma úspěšně využila nových odbytových možností a přizpůsobením výrobního sortimentu požadavkům trhu získala výhodné státní zakázky, tj. dodávky látek na uniformy pro četníky, dráhy a armádu. Zbývající kapacity byly využívány pro výrobu nových druhů oblekových látek, kterými se firma prosazovala i v tuhé konkurenci tuzemských textilních závodů a získávala i dobré postavení u vlivných zahraničních odběratelů.

Vzrůstající objem výroby a počty zaměstnanců si vyžádaly přijmout také vůbec první kancelářskou sílu, kterou byl absolvent obchodní akademie B. Šmidrkal. Ten se brzy zapracoval do problematiky nákupu surovin a expedice látek a s ním dále přibyl i účetní pan Drahozal. Ve výrobním procesu byly zavedeny funkce předáků, později mistrů. Je zajímavé zmínit, že ani jeden z nich své zaměstnavatele nikdy nezradil ani neopustil.

Sami společníci si neformálně rozdělili hlavní řídící činnosti podle svých zájmů, to znamená, že Bedřich se staral o strojní zařízení, Jan o obchod a Ferdinand o nákup a míchání vlny. Všichni se aktivně zapojovali do výrobního procesu a i nadále zachovávali zásadu, že rozhodování o všech záležitostech, týkajících se nových technologií, nákupu strojů a rozvoje podnikání, včetně přijímání zaměstnanců, se řeší společně a to i za přítomnosti svých manželek. V roce 1926 se vdala Růžena, jediná dcera Ferdinanda a Loty Joklových. Přes to, že měl její manžel ing. Prokop Motejl výhodné zaměstnání ve stavebním odboru pražského magistrátu, rozhodl se změnit působiště a nechal se svým tchánem zapracovat do řízení textilní výroby. V roce 1932, po smrti Jana Jokla, převzal odpovědnost za obchodní činnost společnosti. V polovině třicátých let se vrátil ze studijní cesty po evropských a amerických textilkách Jiří Jokl, syn Bedřicha Jokla, který byl následně zapsán jako další společník firmy a stal se tak nejmladším členem vedení společnosti.

Výrobní a hlavně obchodní úspěchy umožnily rozvíjet firmu tak, že mohl být plněn sen majitelů o dokončení výstavby areálu i nakoupeny stroje a zařízení, potřebné pro úplnou nezávislost na subdodavatelích. K tomuto úspěchu přispěla i dobrá odborná příprava všech spolumajitelů a jejich snaha sledovat všechny novinky jak v textilním strojírenství, tak i v technologii výroby a v oblasti obchodu. Využívali každé příležitosti ke zdokonalení výroby odborným studiem a cestami po domácích i zahraničních textilních továrnách, výrobcích textilních strojů, rozšiřovali osobní kontakty s významnými odběrateli.

Výsledkem tohoto úsilí byla skutečnost, že se Brunka mohla pochlubit i vlastní konstrukcí (patentovanými prototypy) řady strojů, například plně mechanizovaným agregátem na praní vlny, barvící linkou na přízi a na tehdejší dobu pokrokovou úpravnou látek tzv. apreturou. V roce 1938 bylo na Brunce uvedeno do provozu 12 vysokoobrátkových automatických stavů a téhož roku byla jako první v ČSR uvedena do provozu přádelna česané příze, zařízená nejmodernějšími stroji, umístěnými v novostavbě, vybavené přetlakovou klimatizací pro zajištění stálé vlhkosti, teploty a bezprašného provozu. Vzhledem k velkému množství provozní vody a jejímu znečištění (v barevně a prádelně), bylo zavedeno na tehdejší dobu nezvyklé čištění odpadních vod pomocí kaskády usazovacích nádrží a následného biologického čištění v chovném rybníku.

V době rozvoje výroby, v polovině 30. let, bylo na Brunce zaměstnáno asi 300 zaměstnanců, nejvíce z Humpolce. Protože většina pracovníků musela na Brunku dojíždět na kole, nebo docházet pěšky z okolních vesnic i Humpolce, byla péči o pracovní síly věnována na tehdejší poměry mimořádná pozornost. Na Brunce byly postaveny tři obytné domy, které spolu s byty vrátného a kočího ve výrobním areálu a dalšími domy v Humpolci a Světlickém dvorku obsahovaly třicet služebních bytů pro vybrané zaměstnance, jenž byli důležití pro provoz a řízení podniku (tj. výrobní mistry, řemeslníky, topiče, kočího, šoféra, vrátné, apod.). Ve výrobním areálu byly postupně modernizovány šatny a sociální zařízení, včetně parních ohříváren pro jídla, která si zaměstnanci přinášeli z domova. Koncem třicátých let byla zřízena i závodní kuchyně. O dobrém vztahu mezi vedením společnosti a jejími zaměstnanci svědčí skutečnost, že v roce 1944, při 40. výročí firmy, bylo odměněno padesát zaměstnanců, kteří pracovali u firmy déle než třicet let. Rovněž je třeba zdůraznit, že většinu odměněných pracovníků následovaly k firmě i jejich manželky a děti. Pro zajímavost lze připomenout, že když v roce 1946 navštívil firmu tehdejší předseda ROH A. Zápotocký, překvapil místní komunisty prohlášením, že by si měli vážit takového pracovního prostředí a sociálního zařízení, jaké ještě nikde neviděl.

A jak se na Brunce žilo? Provoz továrny měl několik neměnných pravidel. Polední přestávka byla vždy od 12 do 13 hod., aby si zaměstnanci měli čas dojít na oběd domů nebo si připravit přinesená jídla. Odpoledne před koncem pracovní doby musely být vyčištěny stroje a uklizeny dílny. Všichni dělníci dostávali v pátek odpoledne svou týdenní mzdu. Mistři a úředníci byli placeni měsíčně. Pro všechny společníky platila takzvaná nepřetržitá pracovní doba, znamenající, že se prakticky neustále diskutovalo o problémech podniku, či o poznatcích z cest, které by se daly využít pro rozvoj podniku.

Brunka byla také častým cílem pro rodinné výlety. Kromě rozvětvených rodin Joklových a Závodských, kteří přicházeli na návštěvu každou neděli, lákala i ostatní rodiny z Humpolce k opalování a koupání nedaleká Peruš s obdivuhodně čistou vodou písčitým dnem a travnatými plážemi. Pro rodinu a nejbližší známé zde byly k disposici krásně udržované kabiny s lodičkami a nafukovacími čluny. Ostatní využívali travnatých pláží. Na podzim se zase návštěvníci rozptýlili po okolních lesích, nabízejících houby, maliny a borůvky. Brunka ale byla připravena i pro návštěvy vzácnější, jako například v roce 1908 se s výrobou i okolím továrny seznámil pan profesor T. G. Masaryk, častým hostem zde byl i hudební skladatel Leoš Janáček a přívětivě byl přijat i v roce 1946 komunistický předák a předseda ROH Antonín Zápotocký.

a Brunce byla od nepaměti snaha po co největší nezávislosti. Naproti tomu vliv a pomocná ruka z Brunky dosahovala do veřejného života. Firma a její představitelé výrazně ovlivňovali život ve městě. Vysokými finančními částkami přispěli na stipendia pro sirotky po vojácích 1. světové války, při výstavbě městské reálky a okresního sirotčince věnovali městu 500 000 Kč a na výstavbu nové sokolovny přispěli 100 000 Kč. V roce 1926 vystavěli Útulnu pro přestárlé, nemajetné příslušníky humpolecké.

Aktivně činný byl zejména nejstarší z bratrů Jan, který jako první předseda stavebního odboru Humpolce (1919-1926) zajistil v roce 1911 výstavbu humpolecké městské elektrárny, čímž významně pomohl celému humpoleckému průmyslu. V letech 1907-1918 působil jako starosta Sokola. Po jeho smrti v roce 1932 převzal jeho funkce v Sokole i ve stavební komisi ing. Prokop Motejl, který k tomu později připojil ještě předsednictví v Živnostenské záložně a zastupování českých soukeníků ve výkonném výboru Svazu průmyslu ČSR.

Období první republiky bylo obdobím významného rozvoje textilní výroby a podnikání nejen na Brunce. V celé republice vzkvétal průmysl, obchod, peněžnictví, služby. Rozkvět společenského i kulturního života zaznamenalo i město Humpolec, které se postupně zařadilo mezi významná průmyslová a kulturní centra Českomoravské vysočiny.

Tím větší dopad měla na život v Humpolci všechna omezení, zákazy a sankce, související s obsazením ČSR hitlerovským Německem a následné období II. světové války. Textilní výroba byla silně utlumena nejen nedostatkem vlny, ale zejména přídělovým systémem, nařízeným protektorátní vládou, který se týkal všeho zboží, včetně látek. Pro nedostatek vlny se látky musely vyrábět s příměsí dřevité vlny. Pro bruneckou továrnu toto smutné období začalo 24. března 1939, kdy na následky přepracování a rozčílení z obsazení státu německými vojsky ranila mrtvice zakladatele firmy Ferdinanda Jokla. V následujících letech se potýkali se zdravotní problémy i Bedřich Jokl a Prokop Motejl.

Konec války vrátil toužebně očekávanou svobodu. Ve válkou zničené Evropě se však i nadále projevovaly potíže se zajištěním kvalitní vlny a obnovou obchodních vazeb a odbytových možností. Fatálním problémem byl ale znárodňovací dekret prezidenta republiky E. Beneše z roku 1945, jímž bylo zestátněno více než 60% kapacit československého textilního průmyslu. I když se tato etapa ještě netýkala žádné humpolecké textilky, znamenalo to vážné změny jak v přístupu ke státním zakázkám (dodávky pro armádu, dráhy, atd), tak k přídělům výhodné a kvalitní vlny, dovážené prostřednictvím mezinárodní akce pro podporu válkou zničených ekonomik (UNNRA). I přes všechny poválečné problémy se již v roce 1946 opět projevila síla soukenické tradice a humpolecké textilní výrobky se výrazně prosadily jak na tuzemském trhu, tak i při vývozu, zejména do ostatních Evropských států.

Všechny plány a naděje podnikatelů pak pohřbil komunistický převrat 25.února 1948, s následným znárodněním všech továren, které měly více než 50 zaměstnanců. Zatímco znárodňovacím dekretem presidenta Beneše byly postupně zestátněny jmenovitě vybrané strategické koncerny a společnosti, v roce 1948 bylo znárodnění provedeno tak, že místní organizace KSČ a ROH ještě v únorových dnech roku 1948 obsadily všechny podniky a továrny a jmenovali v nich národní správce, kteří převzali jejich řízení. Majitelé znárodněných firem měli zakázán přístup do závodu, stali se nezaměstnanými a pracovní úřad je okamžitě zařazoval na hrubou manuální práci do lomů, stavebnictví a později do strojírenství.

Poněvadž byla firma Bratří Joklové veřejnou obchodní společností, byl na ni dopad znárodnění o to horší. Všechen jejich majetek, včetně veškerého vybavení domácností, byl prohlášen za znárodněný. Společníci bydlící v areálu továrny dostali okamžitou výpověď z bytu (bez náhrady) a zákaz vstupu do výrobního areálu. Po jejich sestěhování do protější vily inženýra Motejla, přišel ještě národní správce znárodnit i ledničky, pračky a elektrické sporáky s prohlášením, že se jedná o nadstandardní vybavení.

Vyhláškou ministra průmyslu č.1396 ze 4.července 1948 bylo rozhodnuto, že do firmy Vlnařské závody a fezárny národní podnik, se sídlem ve Strakonicích, se začleňují bývalé humpolecké firmy:

- Bratři Joklové, továrna na vlněné látky v Humpolci
- František Jokl ml. továrna na vlněné látky v Humpolci
- PRIMATEX, Josef a Jaroslav Lešovský továrna na vlněné látky
- Josef Smrčka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Ing. Jaroslav Smrčka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Bohumír Nejedlý továrna na vlněné látky v Humpolci
- Adolf Trnka a spol. továrna na vlněné látky v Humpolci
- Karel Trnka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Božena Štanglerová továrna na sukna v Humpolci
- Společenstvo soukeníků v Humpolci
- Fridolín Závodský továrna na pletené zboží.
- Bratří Trnkové, továrna na vlněné látky Dobrá u Něm.Brodu.

V červenci 1949 se pak další přestavbou znárodněného průmyslu stal z Humpoleckých textilek samostatný národní podnik SUKNO n.p. Humpolec. Znárodnění v roce 1948 se týkalo všech výrobních odvětví, služeb, tuzemského i zahraničního obchodu. Všechna činnost ve státě byla řízena prostřednictvím ročních a dlouhodobých centrálních plánů. Ceny výrobků i služeb byly stanovovány cenovým úřadem, nikoliv podle skutečných nákladů, ale podle ekonomických direktiv vlády. Úspěšnost podnikových managementů nebyla hodnocena podle kvality a zisku, ale jedině podle plnění ideologického zadání ročního nárůstu výroby a zaměstnanosti.

Původní majitelé řídili své podniky v souladu se základními ekonomickými pravidly, to znamená, že majitel musel při všech rozhodnutích o nákupu vlny, vyráběném sortimentu, objemu výroby, inovaci strojů a o dalším rozvoji podniku dodržovat zásadu, že objem nákladů nesmí převýšit objem příjmů. Kdežto socialistický národní podnik SUKNO předkládal ministerstvu průmyslu ke schválení návrh výrobního sortimentu, včetně kalkulace nákladů a případných investic. Po schválení ročního plánu byla otázka odbytu vyrobeného zboží a úhrad všech nákladů starostí ministerstva. Tím odpadla i povinnost vedení podniku starat se o perspektivní rozvoj, životnost a ekonomické využití strojního vybavení, atd.

Před znárodněním měla Brunka výrobní zařízení splňující všechny technologické procesy související s výrobou látek tj. prádelnu a barevnu vlny, přádelnu mykané i česané příze, tkalcovnu, barevnu a úpravnu hotových látek. Měla též vlastní energetickou základnu, obsahující tři kotle a dva parní stroje, kterými byl zajištěn jak mechanický pohon strojů pomocí transmisí a řemenových náhonů strojů, tak pohon elektrického alternátoru, dodávajícího elektrickou energii nejen pro potřebu podniku, ale i celé lokality Brunky s možností dodávky přebytku energie do veřejné sítě.

Zařízení továrny bylo doplněno truhlárnou, kovárnou, elektrodílnou a vlastní stavební četou. Doprava byla zajišťována dvěma traktory a čtyřmi osobními auty s tím, že na výpomoc bylo možné použít i dva páry koní z firemního zemědělství. Firma s pěti sty dělníky, pěti mistry a šesti úředníky vyráběla stejnokrojové látky vojenské, hasičské, četnické, látky pro poštovní a železniční zaměstnance a módní koverkoty, chevioty, látky pro kabáty Hubertus, přikrývky, vlněné koberce a jako speciální výrobek vlněné rádiovky značky BAJO. Většina uvedených výrobků byla vyráběna na zakázku a dodávána přímo tuzemským i zahraničním odběratelům. Pouze tzv. výrobní souběh byl odebírán humpoleckými zasílatelskými firmami, které jej prodávaly dalším maloobchodům.

Vlna se i nadále dovážela z Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Ameriky. Do výroby nově zařazený polyester byl dovážen ze zemí Sovětského svazu.

Bezprostředně po znárodnění brunecké textilky byla zrušena její sekce zemědělské výroby a z majetku firmy byly vyčleněny všechny služební byty, které byly předány do správy Okresního podniku bytového hospodářství Humpolec. Národní podnik SUKNO byl organizačně rozčleněn na samostatné závody a provozy soustřeďující pro celý podnik údržbu, dopravu i stavební čety. Výrobní závody se postupně specializovaly na dílčí výrobní technologie. Na Brunce byla proto zrušena prádelna vlny, tkalcovna a později i celá energetická jednotka. Ta byla nahrazena novou kotelnou, sloužící pouze pro ekonomicky nevýhodný ohřev technologické vody a vytápění budov. Elektřina byla odebírána pouze z veřejné sítě, pitná i užitková voda se místo z místních zdrojů odebírala z městského vodovodu a pro odpadní vody bylo postaveno potrubí až do humpolecké čistírny odpadních vod.

Protože v samotném městě Humpolci bylo obtížné rozšiřovat výrobní areály, byla investiční výstavba SUKNA realizována na Brunce. Kromě modernizace všech výrobních strojů byl postupně, a bohužel bez jakékoliv koncepce, rozšiřován i výrobní areál. Z pohledu architektů a zdravého selského rozumu by sice autoři takového rozšiřování měli být potrestáni, ale podle tehdy platných zákonů vše probíhalo k plné spokojenosti všech. V rámci těchto investičních akcí byla například rekonstruována plně klimatizovaná česaná přádelna, která patřila mezi nejmodernější výrobní provozy v kraji tak, že v novém stavebním slepenci již nemohla být zajištěna klimatizace, ale za to tam byla mnohem vyšší hlučnost, prašnost a byla porušena i stavební a architektonická návaznost na ostatní budovy. Rovněž zrušení kotelny v areálu a stavba nové kotelny a mazutového hospodářství vedle příjezdové silnice a před obytnými domy byla asi pomstou gottwaldovského projektanta, který se ani neobtěžoval seznámit se osobně se situací. Také Humpolec dostal za úkol zaměstnávat dělníky z „bratrských socialistických států“ (Kuba, Vietnam apod.). Na Brunce byly tedy zrušeny moderní šatny a umývárny a přestavěny na ubytovny pro zahraniční dělníky. Jedinou kompaktní a technicky vyhovující investicí byla výstavba moderní úpravny hotových látek se skladem, která však byla postavena místo vodní nádrže sloužící jako úpravna užitkové vody a zdroj vody pro případné hašení požáru.

Období státem řízené textilní výroby znamenalo zásadní změny v objemu výroby a hlavně ve vyráběném sortimentu. V roce 1948 byly humpolecké textilky zařízeny na výrobu veškerých druhů pánských oblekových a svrchníkových vlněných látek. Celkový objem výroby všech závodů představoval řádově 1,5 milionů metrů látek, určených převážně pro tuzemský i zahraniční maloobchodní prodej a vyráběl se též značný souběh různých druhů i barev látek, každá v omezeném malém objemu, v řádu desítek metrů. Snahou původních podnikatelů totiž bylo zachovávat výbornou pověst humpoleckých soukeníků, a proto byl hlavní důraz kladen na kvalitu a nové módní výrobky. Národní podnik SUKNO byl ale zařazen mezi výrobní závody zásobující obrovský trh RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci východoevropských států), a proto nebyl limitován prodejností vyráběného sortimentu, ale naopak mu byly ukládány úkoly vyrábět co největší objemy látek, v sortimentu odpovídajícím potřebám velkých konfekčních firem. Z vyráběného sortimentu byly postupně vyřazovány tradiční druhy látek ze 100% vlny a byly nahrazovány lehkými šatovkami z česané příze, ve složení 60–75% polyesteru a jen 25–40% vlny, určenými pro konfekční průmysl.

Na konci 80. let klesl počet zaměstnanců pod 1300 a zisk podniku se snížil o 25%. Nadále však zaujímal v humpoleckém průmyslu dominantní postavení.

Roku 1989 došlo k revoluci, komunistický režim padl a následovaly restituce a privatizace státního majetku.

Rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 26.11.1990 byl národní podnik Sukno transformován akciovou společnost SUKNO Humpolec. Struktura výrobního zařízení neumožňovala rozdělit stávající a.s. SUKNO na původních jedenáct samostatných firem. Aby bylo textilní výrobu v Humpolci možno zachovat, byl připraven a usnesením vlády ČR v červnu 1991 schválen privatizační projekt, kterým byly z a.s.SUKNO vyčleněny závody 04–11. Ty byly předány restituentům jako naturální náhrady. Ve zbývající části a.s. SUKNO, zahrnující závody 01 Primatex, 02 Brunka a 03 Lužická ul. (bývalá firma bratří Trnkové), byly restituentům vyrovnány majetkové nároky předáním většinového podílu akcií.

Této nové akciové společnosti se v první polovině devadesátých let dařilo vyrovnat se jak s vývojem nových výrobků a jejich uplatněním místo bývalých odběratelů v zemích RVHP na západoevropských a amerických trzích, tak s postupným snižováním režijních nákladů. Společnost byla transformována nejprve v roce 1995 na akciovou společnost Sukno textil a.s. a v roce 2000, změnou struktury vlastníků, na Novitex s.r.o.

Odbyt byl z více než 80% závislý na exportu. Světové ceny a silná koruna však znamenaly prakticky neměnný příjem, každoročně však rostly náklady (roční inflace 10%, nárůst úrokových sazeb provozního úvěru až na 16% p.a. atd.). Bylo nezbytné přistupovat k řadě opatření, jejichž cílem bylo omezování nákladů, s následným snižováním objemu výroby. Dalším plánem byl přesun administrativy i celé výroby na Brunku. Uvedený záměr byl sice realizován, ale již se nepodařilo dořešit ostatní ekonomické problémy, které způsobily, že k r. 2003 byla na Brunce textilní výroba definitivně ukončena.

Po dvou letech od definitivního zániku textilní výroby, tj. v roce 2005, koupila areál společnost Riverich. Budovy se rekonstruují a modernizují, jejich okolí se upravuje. Prostor bývalé textilní továrny má nové, multifunkční využití a opět dává práci místním lidem

Na fotografiích níže jsou historické stroje z Brunky, kterých se pracovalo až do roku 2003. Na těchto strojích se připravovaly malometrážní vzorky na výstavy a teprve po kontraktech se skutečné zakázky najížděly na standardních strojích. Nové stroje nebyly schopny najíždět tyto malometrážní série, a tak byly i tyto stroje při velkovýrobě nepostradatelné.