Historie textilní továrna Brunka 1825 – 2004

Historie, kterou svým počínáním zapsali František Jokl, bratři Jan, Ferdinand a Bedřich Joklovi, Jiří Jokl a Prokop Motejl nesmazatelně do města Humpolce a do české textilní společnosti

Na místě, kde dnes stojí tovární areál, stál od nepaměti mlýn známý podle jména prvého majitele jako „Mlýn Brůnův“ nebo častěji „ U BRŮNŮ“. Na Brunce se scházejí hranice 4 sousedních obcí (Jiřice, Humpolec, Horní Rápotice a Světlice) tak i v časech dávno minulých stýkaly se zde i hranice bývalých panství Želivského, Heráleckého a Dolních Královic. Tato skutečnost způsobovala určité potíže v placení odvodů vrchnosti, ale na druhou stranu zajišťovala majitelům určitý pocit neutrality a svobody. Vzhledem k tomu, že mlýn měl bohatou zásobu vody ze sousedních rybníků Peruše a Trdla, byl nejen vyhledáván jako dodavatel mouky, ale i jako dodavatel ryb či sezóně hub z přilehlých lesů. V r.1807 bylo zrušeno poddanství nedalekého městečka Humpolce, který byl povýšen na ochranné svobodné město a tato změna zasáhla i do života a postavení bruneckého mlýna. Spory s radními města i okolními mlýny nakonec vedly k zastavení mlýna a v r.1825 k jeho prodeji Humpoleckému cechu soukeníků.

Toto rozhodnutí a následná přestavba mlýna na cechovní valchu způsobilo, že od těch dob se z poklidné zemědělské usedlosti stává soukenická základna nazývaná po bývalém mlýnu „BRŮNKA“. Cechovní valcha byla zde provozována až do r.1869 a vyučila se zde celá řada valchářských mistrů, kteří později provozovali nové valchy na řece Želivce.

Výroba látek se zpočátku prováděla po domácku jednoduchými nástroji. To znamená, že soukeník nakoupil vlnu, z které přadleny ve mzdě a ve svých domácnostech upředly přízi, tu pak tkalci na ručních stavech (umístěných většinou v dílně soukeníka) napínali a navíjeli na válce jako osnovu a dále pak pomocí člunků proplétali útek. Takto vyrobená látka se po vyprání a při stálém máchání valchovala (natloukala) tak dlouho, až látka zhutněla a dostala stejnoměrnou sílu. Mokrá látka se napínala na svislé rámy a na slunci a větru sušila. Po té byla látka odvezena k postřihovačům, kteří měli za úkol vyčesat „vlas“ a pak ho zastřihnout na stejnou výšku.

Téměř v každé zmínce o minulosti města Humpolce jsou citovány různé doklady a příslušné letopočty potvrzující tradici a historii soukenické výroby v tomto městě. V řadě z nich nacházíme i snahu doložit od kterého roku je již soukenictví v Humpolci písemně potvrzeno, ale vzhledem k tomu, že soukenické řemeslo bylo až do 18. století typicky rukodělnou výrobou je pochopitelné, že přítomnost a činnost různých řemesel souvisejících s výrobou látek je zmiňována v různých českých městech již od 15.století, tedy v době kdy Humpolec byl ještě městečkem poddaným různým vrchnostem.

Prozíraví soukeníci pochopili, že výroba látek dozná zásadní rozvoj a to bude vyžadovat kromě zručnosti a odbornosti také značné technické a obchodní znalosti. Proto se snažili, aby jejich děti mohli navštěvovat kromě humpolecké pokračovací a odborné tkalcovské školy i vyšší vzdělání v Brně nebo Praze a získávat i zahraniční praxi. S mechanizací a vyšší výrobou látek také souvisela zvýšená poptávka po námezdných silách a doprovodných řemeslech (valcháři, postřihovači, zámečníci, krejčí, sedláři apod.).

Počátkem 19.století se mezi českými soukeníky šířily znalosti a zkušenosti s prvými mechanickými stavy a spřádacími stroji vyráběnými a používanými v Anglii. V r.1798 pan Jan Berger po dlouhých sporech s cechem soukenickým dokončil výstavbu a v následujících letech uvedl do provozu první českou továrnu na výrobu sukna. I když bylo jasné, že mechanické spřádací stroje, stavy i valchy umožňují zvýšení výroby a hlavně možnost vyrábět jemnější a kvalitnějších látky, pořizovací náklady činily stroje pro většinu soukeníků nedostupnými.

V r.1874 byla „Brunecká“ valcha se sousedními rybníky Peruší a Trdlem prodána Františku Joklovi, zkušenému a úspěšnému soukeníku v Humpolci. Všichni jeho 4 synové vystudovali odborné školy v Brně a Vídni, s následnou soukenickou praxí v Německu a Rakousku. Po přijetí za „ mistry soukenické“ v humpoleckém cechu si nejstarší syn František Jokl spolu se svým švagrem Jindřichem Bartákem (mistrem postřihovačským) postavil v Humpolci dílnu vybavenou lokomobilou. Mladší syn Jan si umístil své stavy v bývalém humpoleckém mlýně u Wurmů a nejmladší Bedřich a Ferdinand soukeničili spolu s otcem v dílně Na Kasárnech a na Brunce.

Po zakoupení Brunky Joklovi využili bohatý zdroj vody pro praní a valchování látek i k pohonu prvého humpoleckého „selfaktoru“ - mechanický samospřádací stroj. Otec Jokl, jako prozíravý podnikatel postupně přikupoval okolní pole i lesy a od jihočeských odborníků si nechal navrhnout odborné využití rybníků. To znamená takovou strukturu násady a termínů výlovu, aby byl dosažen co nejvyšší zisk z prodeje ryb, ale současně bylo zajištěno i biologické čištění vody nutné pro soukenické podnikání.

Protože na mechanických spřádacích strojích bylo již možné upříst tenkou přízi a z ní pak na stavech tkát jemnou a pevnou látku, nastal pro soukeníky další úkol, hledat zdroje vhodné a cenově přijatelné vlny a současně si zajistit odbyt pro vyrobené látky. A to byla příležitost, aby soukeník mohl dokázat své odborné, obchodní a organizační schopnosti. Současně tyto změny způsobily i zvyšující se konkurenci a specializaci jak jednotlivých soukeníků, tak jejich cechů.

8.srpna 1903 se oba bratři Ferdinand a Bedřich Jokl oženili s sestrami Lotou a Růženou Záborských (dcerami humpoleckého soukeníka F.Závodského), a když jako svatební dar obdrželi od otce Jokla Brunku, rozhodli se, že využijí věno svých manželek a na Brunce vybudují moderní textilní továrnu. Tento záměr počali neprodleně realizovat a ještě v průběhu roku 1904 byly postaveny prvé dva patrové domy do nichž byly umístěny stavy, spřádací stroj „selfaktor“ a jako prvý v Humpolci i mechanický trhací stroj na umělou vlnu. V další budově byl v přízemí sklad příze a hotových látek a v patře zařízeny obytné místnosti pro společnou domácnost obou novomanželských párů. V tomto roce se také narodila Ferdinandovi a Lotě dcera Růžena a následně se rozhodl starší bratr Jan Jokl, že se připojí k záměru svých mladších bratrů a vloží do společného podniku i všechny své úspory. Po vyřízení nezbytných formalit dne 24.12.1904 požádali Jan, Bedřich a Ferdinand továrníci lodenů a suken v Humpolci o zápis obchodní veřejné společnosti „ Bratří Joklové továrna na vlněné látky se sídlem v Humpolci Brunce“ Společnost byla zapsána k 31.12.1904 a zápis zveřejněn v Pražských novinách dne 5. a 7.ledna 1905.

Začátky nové společnosti byly těžké, neboť si mladí podnikatelé museli osvojit základní podnikatelské vlastnosti tj. kromě odborných znalostí soukenického mistra ještě organizační, obchodní i ekonomickou praxi a současně se vyrovnávat s technickým pokrokem v mechanizaci a modernizací soukenické technologie. Problémy byly i v odbytu hotových látek a nákupu dobré vlny, K úspěšnému zvládnutí všech počátečních těžkostí ale přispěla výborná odborná připravenost všech tří bratrů, z nichž každý se uměl postavit ke kterémukoliv stroji a ovládal celou technologii výroby látek včetně konstrukce strojů i vhodného výběru a míchání vlny. V prvých letech se musely i obě novomanželky kromě starosti o společnou domácnost aktivně zapojit do administrativní činnosti, účetnictví, korespondence atd.. Další předností bylo, že v souladu se statutem veřejné obchodní společnosti vložili společníci do firmy veškerý osobní majetek včetně věna manželek a všichni pracovali prakticky celý den pro firmu bezplatně. Protože pro společnou domácnost si brali jen na nejnutnější výdaje, byly ze získaných peněz nakupovány nové stroje a stavěny nové budovy. Období I.světové války (1914-1918) znamenalo prvou vážnou zkoušku pro zdravě prosperující firmu. Odchodem části zaměstnanců do války jakož i zavedením válečných dodávek bylo nutné značně omezit výrobu. Aby rodiny zaměstnanců netrpěly nouzí zaváděly se na Brunce náhradní výrobní programy mezi něž patřila i výroba marmelád a kompotů.

Rok 1918 a následné období prvé republiky znamenalo pro Brunecké soukeníky šťastné období a úspěšný rozvoj nebyl zastaven, ani když ve dvacátých letech přišla hospodářská krize a dokonce ani v tragických událostech II.světové války. Konsolidovaná mladá firma totiž úspěšně využila nových odbytových možností v novém státním uspořádání a přizpůsobením výrobního sortimentu požadavkům trhu získala výhodné státní zakázky tj. dodávky látek na uniformy pro četníky, dráhy a armádu Zbývající kapacity byly využívány pro výrobu nových druhů oblekových látek, kterými se firma prosazovala i v tuhé konkurenci tuzemských textilních závodů a získávala i dobré postavení u vlivných zahraničních odběratelů.

Rozvoj společnosti a s ním související nárůst řídících činností vyžadoval i příslušné změny a prohlubování řídící a organizační práce. Pro narůstající počet pracovníků a objem výroby bylo nutné přijmout prvé kancelářské síly, kterými byl absolvent obchodní akademie pan B.Šmidrkal který se brzy zapracoval do problematiky nákupu surovin a expedice látek a s ním přibyl i účetní pan Drahozal. Ve výrobním procesu byly zavedeny funkce „předáků“ (později mistrů) a i zde nutno připomenout, že ani jeden z nich své zaměstnavatele nikdy nezradil ani neopustil. Sami společníci si neformálně rozdělili hlavní řídící činnosti podle svých zájmů, to znamená, že Bedřich se staral o strojní zařízení, Jan o obchod a Ferdinand o nákup a míchání vlny. Všichni se aktivně zapojovali do výrobního procesu a i nadále zachovávali zásadu, že rozhodování o všech záležitostech týkajících se nových technologií, nákupu strojů a rozvoje podnikání (vč. přijímání zaměstnanců) se řeší společně, a to i za přítomnosti svých manželek. V r.1926 se vdala Růžena jediná dcera Ferdinanda a Loty Joklových. Přes to, že měl její manžel Ing.Prokop Motejl výhodné zaměstnání ve stavebním odboru pražského magistrátu, rozhodl se změnit působiště a nechal se svým tchánem zapracovat do řízení textilní výroby. V r.1932 po smrti Jana Jokla převzal odpovědnost za obchodní činnost společnosti. V polovině třicátých let se vrátil ze studijní cesty po evropských a amerických textilkách Jiří Jokl (syn Bedřicha Jokla), který byl následně zapsán jako další společník firmy a stal se tak nejmladším členem vedení společnosti.

Uvedené výrobní a hlavně obchodní úspěchy umožnily realizaci rozvoje firmy zaměřeného na splnění přání majitelů, aby byla dokončena výstavba areálu i nákup strojů a zařízení potřebný pro úplnou nezávislost na subdodavatelích. K úspěšnému plnění tohoto záměru přispěla i dobrá odborná příprava všech spolumajitelů, a jejich snaha sledovat všechny novinky jak v textilním strojírenství tak i v technologii výroby a v oblasti obchodu. Proto také využívali každé příležitosti k zdokonalení výroby odborným studiem a cestami po domácích i zahraničních textilních továrnách, výrobců textilních strojů a rozšiřovali osobními kontakty s významnými odběrateli. Výsledkem tohoto úsilí byla skutečnost, že se Brunka mohla pochlubit i vlastní konstrukcí (patentovanými prototypy) řady strojů, jako na příklad plně mechanizovaného agregátu na praní vlny, barvící linky na přízi a na tehdejší dobu pokrokovou úpravnu látek tzv. apreturu. V roce 1938 bylo na Brunce uvedeno do provozu 12 vysokoobrátkových automatických stavů a téhož roku byla jako prvá v ČSR uvedena do provozu přádelna česané příze, zařízená nejmodernějšími stroji umístěnými v novostavbě vybavené přetlakovou klimatizací pro zajištění stálé vlhkosti, teploty a bezprašného provozu. Vzhledem k velkému množství provozní vody a jejímu znečištění (v barevně a prádelně) bylo zavedeno na tehdejší dobu nezvyklé čištění odpadních vod pomocí kaskády usazovacích nádrží a následného biologického čištění v chovném rybníku.

Protože většina pracovníků musela na Brunku dojíždět (na kole) nebo docházet (pěšky) z okolních vesnic i z Humpolce, byla péči o pracovní sily věnována na tehdejší poměry mimořádná pozornost. Na Brunce byly postaveny 3 obytné domy, které spolu s byty vrátného a kočího ve výrobním areálu a dalšími domy v Humpolci a Světlickém dvorku obsahovaly 30 služebních bytů pro vybrané zaměstnance, kteří byli důležití pro provoz a řízení podniku. (tj. výrobní mistry, řemeslníky, topiče, kočího, šoféra, vrátné a pod.)

Ve výrobním areálu byly postupně modernizovány šatny a sociální zařízení včetně parních ohříváren pro jídla, která si zaměstnanci přinášeli z domova a koncem třicátých let byla zařízena i závodní kuchyně. O dobrém vztahu mezi vedením společnosti a jejími zaměstnanci svědčí skutečnost, že v roce 1944 při 40 výročí firmy bylo odměněno 50 zaměstnanců, kteří pracovali u firmy déle než 30 let. Rovněž je třeba zdůraznit, že většinu odměněných pracovníků následovali k firmě i jejich děti a manželky. Pro zajímavost lze připomenout, že když v roce 1946 navštívil firmu tehdejší předseda ROH A.Zápotocký překvapil místní komunisty prohlášením, že by si měli vážit takového pracovního prostředí a sociálního zařízení jaké ještě nikde neviděl.

A jak se na Brunce žilo? Provoz továrny měl několik neměnných pravidel to znamená, že polední přestávka byla vždy od 12 do 13 hod. aby zaměstnanci měli čas dojít si na oběd domů nebo si připravit přinesená jídla. Další pravidlo bylo, že odpoledne před koncem pracovní doby musely být vyčištěny stroje a uklizeny dílny. Poslední zásadou bylo, že všichni dělníci dostávali v pátek odpoledne svou týdenní mzdu. Mistři a úředníci byli placeni měsíčně. Pro všechny společníky však platila, tak zvaná nepřetržitá pracovní doba znamenající, že se prakticky neustále diskutovalo o problémech podniku či o poznatcích z cest, které by se daly využít pro rozvoj podniku. Brunka ale byla také častým cílem pro rodinné výlety. Kromě rozvětvených rodin Joklových a Závodských, kteří přicházeli na návštěvu každou neděli lákala i ostatní rodiny z Humpolce k opalování a koupání nedaleká Peruš s obdivuhodně čistou vodou písčitým dnem a travnatými plážemi. Pro rodinu a nejbližší známé zde byly k disposici krásně udržované kabiny s lodičkami a nafukovacími čluny. Ostatní využívali travnatých pláží. Na podzim se zase návštěvníci rozptýlili po okolních lesích nabízejících houby, maliny a borůvky. Brunka ale byla připravena i pro návštěvy vzácnější jako na příklad v roce 1908 se s výrobou i okolím továrny seznámil pan profesor TG Masaryk, častým hostem byl i hudební skladatel L Janáček a přívětivě byl přijat i v roce 1946 komunistický předák a předseda ROH A.Zápotocký.

I když na Brunce byla od nepaměti snaha po co největší nezávislosti, vliv a pomocná ruka z Brunky dosahovaly i do veřejného života. Zde byl aktivně činný zejména nejstarší z bratrů Jan, který jako starosta Sokola (1907-1918) a později se jako prvý předseda stavebního odboru Humpolce (1919-1926) zasadil o výstavbu humpolecké městské elektrárny, výstavbu nové sokolovny a v neposlední řadě i o zřízení (na vlastní náklady) „Útulku pro přestárlé nemajetné humpolecké občany“. Po jeho smrti v roce 1932 převzal jeho funkce v sokole i ve stavební komisi Ing. Prokop Motejl, který k tomu později připojil ještě předsednictví v Živnostenské záložně a zastupování českých soukeníků ve výkonném výboru Svazu průmyslu ČSR.

Období prvé republiky ale neznamenalo významný rozvoj textilní výroby a podnikání jen na Brunce, ale obdobný rozvoj textilního průmyslu i ostatních oblastí podnikání (peněžnictví, obchod služby) spolu s rozvojem společenského i kulturního života zaznamenalo i město Humpolec, které se postupně zařadilo mezi významná průmyslová a kulturní centra českomoravské vysočiny. Tím větší dopad měla na život v Humpolci všechna omezení, zákazy a sankce související s obsazením ČSR hitlerovským Německem a následné období II.světové války. Textilní výroba byla silně utlumena a to nejen nedostatkem vlny, ale zejména nařízeními protektorátní vlády, která zavedla přídělový systém všeho zboží včetně látek. Navíc pro nedostatek vlny se látky musely vyrábět z příměsí buničiny (tzv. zellwole) a hospodářské kontroly tvrdě trestaly každý přestupek v nedodržení objemu výroby nebo zejména kvalitnějších výrobků z ušetřených materiálů. Pro Bruneckou továrnu již toto smutné období začalo 24.březnem 1939, kdy na následky přepracování a rozčílení z obsazení státu německými vojsky ranila mrtvice zakladatele firmy pana Ferdinanda Jokla a v následujících letech měly zdravotní problémy i zbývající společníci Bedřich Jokl i výkonný ředitel firmy Ing.Prokop Motejl..

Konec války sice vrátil toužebné očekávanou svobodu, ale pro textilní průmysl přinesl také problémy se zajištěním kvalitní vlny a obnovou obchodních vazeb a odbytových možností ve válkou zničené Evropě. Dalším problémem byl i znárodňovací dekret z r.1945 jímž bylo zestátněno více než 60% kapacit československého textilního průmyslu a i když se tato etapa netýkala žádné humpolecké textilky, znamenalo to vážné změny jak v přístupu ke státním zakázkám (dodávky pro armádu, dráhy atd), tak následně i k přídělům výhodné a kvalitní vlny dovážené prostřednictvím mezinárodní akce pro podporu válkou zničených ekonomik (UNNRA). I přes všechny poválečné problémy se již v roce 1946 opět projevovala síla soukenické tradice a humpolecké textilní výrobky se výrazně prosazovaly jak na tuzemském trhu, tak i při vývozu zejména do ostatních Evropských států.

Všechny plány a naděje podnikatelů ale pohřbil komunistický převrat 25.února1948, s následným znárodněním všech továren, které měly více než 50 zaměstnanců. Zatím co v r.1945 resp.1946 byly v souladu s dekretem presidenta Beneše postupně zestátněny jmenovitě vybrané strategické koncerny a společnosti, v roce 1948 bylo použito tohoto dekretu a znárodnění bylo provedeno tak, že místní organizace KSČ a ROH ještě v únorových dnech roku 1948 obsadily humpolecké továrny a jmenovali v nich národní správce, kteří převzali řízení jednotlivých továren. Majitelé továren měli zakázán přístup do závodu, stali se nezaměstnanými a pracovní úřad je okamžitě zařazoval na hrubou manuelní práci do lomů, stavebnictví a později do strojírenství. Protože firma Bratří Joklové byla veřejnou obchodní společností byl dopad znárodnění o to horší, že všechen majetek včetně vybavení domácností byl prohlášen za znárodněný. Společníci bydlící v areálu továrny dostali okamžitou výpověď z bytu (bez náhrady) a zákaz vstupu do výrobního areálu. Po jejich sestěhování do protější vily (Ing. Motejla) národní správce ještě přišel znárodnit i ledničky, pračky a el. sporáky s prohlášením, že se jedná o nadstandardní vybavení. Teprve 4.července 1948 bylo vyhláškou ministra průmyslu č.1254 formálně uzákoněno znárodnění textilních závodů a následným soupisem znárodňovaného majetku byly částečně vyřešeny alespoň nejkřiklavější případy neoprávněného znárodnění.

Další vyhláškou ministra průmyslu č.1396 z téhož data bylo rozhodnuto, že do firmy Vlnařské závody a fezárny národní podnik se sídlem ve Strakonicích se začleňují bývalé humpolecké firmy:

- Bratři Joklové, továrna na vlněné látky v Humpolci
- František Jokl ml. továrna na vlněné látky v Humpolci
- PRIMATEX, Josef a Jaroslav Lešovský továrna na vlněné látky
- Josef Smrčka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Ing. Jaroslav Smrčka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Bohumír Nejedlý továrna na vlněné látky v Humpolci
- Adolf Trnka a spol. továrna na vlněné látky v Humpolci
- Karel Trnka továrna na vlněné látky v Humpolci
- Božena Štanglerová továrna na sukna v Humpolci
- Společenstvo soukeníků v Humpolci
- Fridolín Závodský továrna na pletené zboží.
- Bratří Trnkové, továrna na vlněné látky Dobrá u Něm.Brodu.

V červenci 1949 pak další přestavbou znárodněného průmyslu se z Humpoleckých textilek stal samostatný národní podnik SUKNO n.p. Humpolec. Tím bylo rozhodnuto, že humpolecké kapacity se zařazují mezi ostatní československé textilky, které byly zestátněny již v roce 1946. Protože znárodnění v roce 1948 se netýkalo pouze textilního průmyslu, ale v souladu s komunistickou ideologií byly zestátněny všechny výrobní odvětví, v návaznosti i služby a tuzemský i zahraniční obchod. Prakticky všechna činnost ve státě byla řízena prostřednictvím ročních a dlouhodobých plánů s tím, že ceny výrobků i služeb byly stanovovány cenovým úřadem, tzn. nikoliv podle skutečných nákladů, ale podle ekonomických direktiv vlády. Úspěšnost podnikových managementů proto nebyla hodnocena podle kvality a ekonomických přínosů výroby, ale jedině podle ročního nárůstu výroby a zaměstnanosti.

A zde je třeba zdůraznit, že zatím co bývalí majitelé řídili své podniky v souladu se základními ekonomickými pravidly, to znamená, že majitel musel při všech rozhodnutích o nákupu vlny, o vyráběném sortimentu i objemu výroby a případné inovaci strojů a dalším rozvoji podniku dodržovat zásadu že objem nákladů nesmí převýšit objem příjmů, pro národní podnik SUKNO byla situace podstatně jednoduší. Návrh výrobního sortimentu včetně kalkulace nákladů a případných investic byl předložen ke schválení ministerstvu průmyslu a po schválení ročního plánu byla otázka odbytu vyrobeného zboží a úhrady všech nákladů starostí ministerstva. Tím odpadla i povinnost managementu starat se o perspektivní rozvoj, životnost a ekonomické využití strojního vybavení atd. Proto v souladu s uvedenými změnami v ekonomické oblasti bylo přistoupeno ke změnám v organizačním uspořádání výroby v n.p.Sukno. Rozsah a význam těchto změn sledoval ideologické a následně i státní zadání tj. bez ohledu na ekonomické dopady zvyšovat objem výroby a zaměstnanost. Výsledky této činnosti jsou patrny z dále uvedeného porovnání stavu před znárodněním dříve popisované firmy Bratří Joklové a během činnosti národního podniku SUKNO resp. závodu 02 Brunka.

V roce 1948 měla Brunka výrobní zařízení splňující všechny technologické procesy související s výrobou látek tj. od prádelny a barevny vlny přes přádelnu mykané i česané příze, tkalcovnu, barevnu a úpravnu hotových látek rozšířené ještě o vlastní energetickou základnu obsahující 3 kotle a 2 parní stroje, kterými byl zajištěn jak mechanický pohon strojů ( pomocí transmisí a řemenových náhonů strojů tak pohon el. alternátoru dodávajícího elektrickou energii nejen pro potřebu podniku, ale i celé lokality Brunky s možností dodávky přebytku energie do veřejné sítě. Uvedené výrobní zařízení bylo doplněno truhlárnou, kovárnou, elektrodílnou a vlastní stavební četou. Doprava byla zajišťována dvěma traktory a 4 osobními auty s tím, že na výpomoc bylo možné použít i dva páry koní z firemního zemědělství. Firma s 500 dělníky, 5 mistry a 6 úředníky vyráběla stejnokrojové látky vojenské, hasičské, četnické, pro poštovní a železniční zaměstnance a módní koverkoty, chevioty, svrchníkové látky vojenské přikrývky,vlněné koberce a jako specielní výrobek vlněné rádiovky značky BAJO. Většina uvedených výrobků byla vyráběna na zakázku a dodávána přímo tuzemským i zahraničním odběratelům. Pouze tzv. výrobní souběh byl odebírán humpoleckými zasílatelskými firmami, které jej prodávali dalším maloobchodům.

Bezprostředně po znárodnění firmy byla zrušena zemědělská výroba a z majetku firmy byly vyčleněny všechny služební byty, které byly předány do správy OPBH Humpolec. Protože v n.p.SUKNO byly organizačně vyčleněny samostatné závody a provozy soustřeďující pro celý podnik údržbu, dopravu i stavební čety, byly zbývající výrobní závody postupně specializovány na dílčí výrobní technologie. Na Brunce byla proto zrušena prádelna vlny, tkalcovna a později i celá energetická jednotka, která byla nahrazena novou kotelnou sloužící pouze pro ekonomicky nevýhodný ohřev technologické vody a vytápění budov. Elektřina byla odebírána pouze z veřejné sítě, pitná i užitková voda místo z místních zdrojů z městského vodovodu a pro odpadní vody bylo postaveno potrubí až do humpolecké čistírny odpadních vod. Protože v Humpolci bylo obtížné rozšiřovat výrobní areály, byla investiční výstavba SUKNA realizována na Brunce. Kromě modernizace všech výrobních strojů byl i postupně a bohužel bez jakékoliv koncepce rozšiřován i výrobní areál. Z pohledu architektů by sice autoři investic měli být potrestáni, ale dle tehdy platných zákonů vše probíhalo k plné spokojenosti všech. V rámci těchto investičních akcí byla na příklad rekonstruována plně klimatizovaná česaná přádelna (která patřila mezi nejmodernější výrobní provozy v kraji) tak, že v novém stavebním slepenci již nemohla být zajištěna klimatizace, ale za to tam byla mnohem vyšší hlučnost prašnost a porušena i stavební a architektonická návaznost na ostatní budovy. Rovněž zrušení kotelny v areálu a stavba nové kotelny a mazutového hospodářství vedle příjezdové silnice a před obytnými domy byla asi pomstou gottwaldovského projektanta, který se ani neobtěžoval seznámit se osobně se situací. Protože Humpolec dostal za úkol zaměstnávat dělníky z „bratrských států“ (Kuba, Vietnam apod.) byly na Brunce zrušeny moderní šatny a umývárny a přestavěny na ubytovny pro zahraniční dělníky. Jedinou kompaktní a technicky vyhovující investicí byla výstavba moderní úpravny hotových látek se skladem, která byla postavena místo vodní nádrže sloužící jako úpravna užitkové vody a zdroj vody pro případné hašení požáru.

Období státem řízené textilní výroby znamenalo také zásadní změny v objemu výroby a hlavně ve vyráběném sortimentu. V roce 1948 byly Humpolecké textilky zařízeny na výrobu veškerých druhů pánských oblekových a svrchníkových vlněných látek při čemž celkový objem výroby všech závodů představoval řádově 1,5 milionů metrů látek určených převážně pro tuzemský i zahraniční maloobchodní prodej a proto se vyráběl značný souběh různých druhů i barev látek každá v omezeném malém objemu (v řádu desítek metrů). Snahou podnikatelů totiž bylo zachovat výbornou pověst humpoleckých soukeníků a proto místo zvyšování objemu výroby byl hlavní důraz kladen na kvalitu a nové módní výrobky. Národní podnik SUKNO byl ale zařazen mezi výrobní závody zásobující obrovský trh bývalé RVHP (Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci východoevropských států) a proto nebyl limitován prodejností vyráběného sortimentu, ale naopak mu byly ukládány úkoly vyrábět co největší objemy látek v sortimentu odpovídajícím potřebám velkých konfekčních firem. Proto se také z vyráběného sortimentu postupně vyřazovaly tradiční druhy látek ze 100% vlny a byly nahrazovány lehkými šatovkami z česané příze ve složení 60–75% polyesteru a jen 25–40% vlny určenými pro konfekční průmysl.

V roce 1988 byl n.p.SUKNO transformován na státní akciovou společnost SUKNO Humpolec. Protože organizace výroby státního akciové společnosti SUKNO předpokládala úzkou kooperaci všech svých 11 závodů jejich výrobní zařízení neumožňovalo rozdělit stávající a.s. SUKNO na původních 11 soukromých firem. Aby byla zachována textilní výroba v Humpolci byl připraven a usnesením vlády ČR v červnu 1991 schválen Privatizační projekt, kterým byly z a.s. SUKNO vyčleněny závody 04–11, které byly předány restituentům jako naturální náhrady a ve zbývající části a.s. SUKNO zahrnující závody 01 Primatex, 02 Brunka a 03 Lužická ul. (bývalá firma bratří Trnkové), byly restituentům vyrovnány majetkové nároky předáním většinového podílu akcií. Této nové akciové společnosti se v prvé polovině 90tých let dařilo vyrovnat jak s vývojem nových výrobků a jejich uplatněním místo bývalých odběratelů v zemích RVHP na západoevropských a amerických trzích, tak s postupným snižováním režijních nákladů. Ale vzhledem k tomu, že odbyt byl z více než 80% závislý na exportu, kde světové ceny a silná koruna znamenaly prakticky neměnný příjem nedařilo se ovlivnit negativní vývoj ekonomických ukazatelů způsobený každoročním nárůstem nákladů ( roční inflace 10%, nárůst úrokových sazeb provozního úvěru až na 16% p.a. atd.). Proto bylo nutné přistoupit k řadě opatření jejichž cílem bylo omezování nákladů s následným snižováním objemu výroby. Dalším cílem byl přesun administrativy i celé výroby na Brunku. Uvedený záměr byl sice realizován, ale již se nepodařilo dořešit ostatní ekonomické problémy, které způsobily, že k 2003 byla na Brunce textilní výroba definitivně ukončena..

Po dvou letech od definitivního zániku textilní výroby tj. v.r.2005 koupila areál společnost RIVERICH , která v části areálu provozuje velkoobchod hraček a velkou část areálu užívají převážně partnerské firmy. Vzhledem k tomu, že v předchozích 50 letech byli investice do areálu zanedbatelné je kompletní adaptace finančně velmi náročná a málokdo v Humpolci věřil v tak důslednou a rychlou obnovou Brunky. Díky tomuto nasazení se podařilo na Brunku přilákat i významně firmy jako STIGA a BLIZZARD, dále výrobní německé firmy WMS Flocktechnik a HOEKO, které na Brunce vyrábí např. pro automobilku BMW. Dokončení všech hlavních adaptačních prací by mělo proběhnout do října roku 2009.

TEXTILNÍ TOVÁRNA V HUMPOLCI NA BRUNCE - závěr

Tato publikace zachycuje vznik a rozkvět textilní továrny Brunka, kdy rodina Joklova a Prokop Motejl, vybudovali v Humpolci na Brunce impozantní textilní továrnu. Bruneckým se podařilo dosáhnout velmi vyspělého a pokrokového strojního vybavení a pro zaměstnance vysoce nadstandardního sociálního zázemí.

Jejich přístup k podnikání, k zaměstnancům, pracovní nasazení třech po sobě jdoucích generací a přístup k věcem veřejným je pro nás vzorem a trvalou inspirací.

Joklové spolu s humpoleckými soukeníky dokázali konkurovat i nejvýznamnějším českým firmám z Liberce a Brna. V těchto dobách se dokázali podnikatelé mnohem lépe domluvit, prostřednictvím cechu soukeníků se dařilo získávat jak za monarchie, tak za první republiky velké státní zakázky.

Díky velkorysosti humpoleckých soukeníků se podařilo zřídit řadu všeobecně prospěšných staveb a spolků. Dalo by se říci, že ačkoli solidarita mezi občany a podnikateli je i dnes, ale výše a obsah, který byli schopni naši dědové obětovat ve prospěch společnosti je asi nedostižným vzorem.

V době první republiky zaměstnával textilní a soukenický průmysl ¾ všech práce schopných obyvatel Humpolce. I proto bychom měli vědět….

Jaroslav Janeček

Riverich

  • František Jokl
  • Jan Jokl
  • Ferdinand Jokl
  • Bedřich Jokl
  • Jiří Jokl
  • Ing. Prokop Motejl
  • Textilní továrna Brunka r. 1912
  • Začátky tovarny - bývalá valcha
  • Manufaktura - spřádání vlny
  • Soukeník a tovaryši
  • Soukenická škola v Humpolci
  • Továrna na sukna
  • Továrny
  • Pračka vlny
  • Továrna Brunka
  • Letecký snímek textilní továrny Brunka (rok 1930)
  • Zámeček na Brunce. Zde továrnící úřadovali, ale i do roku 1932 bydleli.
  • Výlov
  • Zaměstnanci textilní továrny Brunka z roku 1925
  • Humpolec Sokolovna
  • Elektrárna
  • Humpolec Sokolovna
  • Živnostenská záložna v Humpolci
  • Motejlova vila (byla postavena roku 1932, stojí naproti továrně)
  • Mechanické stavy (nyní budova H)
  • Mykací stroje (nyní součást budovy H)
  • Přádelna česané příze (nyní budova E2)
  • Tkalcovna (nyní součást budovy C)
  • Parní stroj pro pohon strojů i elektrických alternátorů
  • Dva kteří ví. Ivan Veselý a  Pavel Motejl.